nafu-Kajakářova ontogeneze

(Pádler, podzim 2019, 34-38); PDF ke stažení

rybník Hluboký, Holice, 1989; snímek (c) František Juračka

Kdo ví, kdy se to v člověku tak nějak rozhodne, že bude k něčemu dycinky tíhnout. Zkrátka mít “to” rád. Určitě už někdy v dětství, ale ten konkrétní moment, ten se asi povede jen málokdy přesně odchytit. Tak jako tak, u mě to muselo nastat mnohem dříve, než mi bylo nějakých sedm let. To už jsem domů nosil žáby z potoka, v akváriu na stole žili čolci, brouci potápníci, vodoměrky a všelijaká vodní havěť. Tou dobou už u nás doma nikdo nepochyboval o tom, že jednou vystuduju hydrobiologii, což se skutečně stalo a ze mě se stal pan doktór přírodní věd přes život ve vodě a to na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde dodnes působím. Jenomže, tenhle poněkud akademičtější přístup k vodě mě tak nějak nikdy nestačil. Voda v sobě pro mě nesla takové to kouzlo. Něco, jako když se vám líbí nějaká holka nebo film a vy nevíte proč. Voda byla pro mě zkrátka dycinky sexy a vždycky jsem tak nějak toužil po jejím doteku víc, než jen zanořením planktonní sítě anebo chladivého vkročení do tůně či řeky v holinkách. 

Potok Ředička zvaný “Sračák”, kde jsem lovil všeljaké “žbrábrdelníky” do akvárek v pokojíčku, nebyl ale jediným vodním tělesem, které v dětství formovalo moji touhu po vodě. Zhruba tři kilometry od našeho domu se totiž nachází rybník Hluboký, řečený “Hlubák”. Z vodáckého hlediska je to lokalita naprosto nezajímavá a z toho hydrobiologického je na tom kdysi rekreační rybník ještě hůř. V dobách, kdy mi ale bylo kolem čtyř let, nebyla voda v rybníce ještě tak strašná jako je tomu dnes a s trochou odvahy se v něm dalo i plavat. Byla to doba, kdy se sem sjížděli lidé z širšího okolí na pivko a koupačku, tu a tam sem zabloudil nějaký Holanďan s karavanem. A taky sem začal z nedalekých Pardubic dojíždět na silné motorce můj děda František, který na naší skromnou chatičku na Hlubáku dovezl také první nafukovací kajak mého života. Pominu-li fakt, že mě z něj jednou omylem strýc Milan vyklopil, aby mě po zhruba dvou minutách našel táta sedět na dně a koukat na kapry kolem, zážitky s kajakem byly pro mě patrně oněmi silnými životními momenty, které mi daly do vínku chuť pádlovat a bejt mokrej. Když to tehdy táta viděl, jak jsem z toho plavidla hotovej, k šestým narozeninám mi koupil jeden z nejlepších dárků mého života. Můj vlastní nafukovací člun Barum! Co jsme se v něm na Hlubáku najezdili! Dokonce jsem v něm dobře půl roku doma spal, dokud jsem se do něj pohodlně vešel a nemusel se potupně vrátit se spaním do postele. Člun pak představoval mojí hlavní představu o vodáctví po celou střední školu a  mimochodem, slouží u nás na chatičce dodnes. 

Na škole vysoké jsem pak poprvé vyplul na Vltavu, a to v rámci tělocviku. Jenomže to byly kanoe a i když nás jízda na nich dycinky bavila, a to jak na klasickém splutí Vltavy či Sázavy, byly to zkrátka pořád “jen” kanoe. Když jsem konečně zdárně ukončil první rok doktorského studia Hydrobiologie na fakultě, odjel jsem Transsibiřskou magistrálou společně s třemi kamarády na nejhlubší jezero planety. Na Bajkal. Tehdy třítýdenní dobrodružství na dvou nafukovacích lodích znamenalo pro nás všechny velkou změnu a bylo patrně pro všechny takovým tím druhým iniciačním zážitkem. Vzbudilo to v nás touhu po cestování na vlastní pěst, daleko od civilizace, bez předem jasného plánu a nádechem neznáma. Ledová voda nás děsila zejména v okamžicích třímetrových vln, které jsme potkali dobrého půl-kilometru od břehu. Jednu z lodí jsme dokonce odnesli na zádech na osm kilometrů vzdálené ledovcové jezero Frolicha, které jsme projezdili křížem krážem během dvou nádherných dnů sibiřského babího léta. Přestože v dalších letech byl mým jediným vodáckým zážitkem katamarán, který jsme si o dva roky později postavili ze dvou plechových pramic na jezeře Amitsorsuaq v Grónsku, někde v koutku dušičky tam pořád čekal kajakový permoník na svůj velký moment. A ten skutečně nastal, před Vánoci roku 2015, kdy po těch internetech kolovala velká sleva na kajak Gumotex Twist. Ani jsem si jej nestihl prohlédnout na displeji mobilu, a už byl na cestě ke mě. Ještě nikdy jsem si v životě nekoupil nic tak rychle, jako dnes. Sbalitelný do většího batohu, lehký, zelený kajak, do kterého se buď vejdu já sám, anebo můžu přibrat obě děti, což jsem koneckonců udělal od té doby několikrát. Můj vánoční samodárek dorazil těsně před Štědrým dnem a já se nemohl dočkat, až vypluju. Tak moc jsem se těšil, až jsem zblbnul partu kamarádů, aby se mnou vyjeli na vodu hned o svátcích. To, že byla řeka Chrudimka zcela zamrzlá nám plavbu sice trochu pokazilo, ale zážitek nikoliv. Bylo to krásné!

Chrudimka, 2017; snímek (c) Vojta Kosobud

Svůj zelený kajak jsem vzal i do vln Středozemního moře, plul jsem na něm ve dvou po sobě jdoucích zimách Orlici, a to pokaždé na Valentýna. Jo, je jasný, že plavat v otevřené lodi nebyl v únorové zimě žádný med. Ať člověk dělá co dělá, během chvilky je samozřejmě mokrej, ale na druhou stranu, není to nic, s čím by se nedalo srovnat. Relativně nesmáčivé oblečení jsem si ještě pojistil merinem hned na kůži a docela to šlo. Nejhorší byly samozřejmě momenty, kdy jsme museli několikrát z lodi vystoupit na led, po něm loď táhnout a pak zase hurá do vody. Anebo když bylo potřeba vylézt z hlubokého koryta řeky nahoru, kde foukal mrazivý vítr a vžíral se mi do morku kostí skrz mokré oblečení. Naše společné největší dobrodružství však zaklepalo na dveře v okamžik, kdy jsem dostal povolení k natáčení mého vlastního pořadu v rámci Víkendu na Nově, Petrova Divočina, v srdci Moravského krasu. Při obhlídce naší největší jeskyně, tedy Amatérky, jsem se opovážlivě zeptal vedení CHKO, zda bych si s sebou do podzemí nemohl vzít příště svůj nafukovací kajak. Jakkoliv bláznivě se všem můj plán jevil, panovala shoda, že v podzemním toku řeky Punkvy nemohu kajakem ničemu ublížit, jen sám sobě. Když totiž zrovna Punkva teče, mele se to tam jak v bubnu pračky a horší vír já rozhodně neudělám. Jediné, co mi kladli na srdce, byla bezpečnost. Představa utonulého kameramana v Moravském krasu všechny zaměstnance ochrany přírody krapet děsila, ale slíbil jsem, že zase v pořádku z té díry vylezu.  A tak jsem skutečně vyplul! Je pravda, že úsek Punkvy, který jsem si dvakrát sjel, nebyl dlouhý. Hlavní pro náš celý tým byly filmové záběry, ne moje jízda. Ale bylo to nádherné! A dost možná, neopakovatelné.

Hlavní výhodou nafukovací lodi, jak jsem pochopil, není ani tak její stabilita, jako skladnost. A ta se pro mě co by člověka neustále někam cestujícího, stala tou asi nejpodstatnější. Jednomístného Twista i Swinga jsme nejednou vezli vlakem na zádech, ale co třeba nová “trojčlověčí” Thaya? Když jsem jí poprvé viděl nafouknutou, nevěřil jsem, že bych s ní mohl cestovat tak, jak jsem zvyklý. Ale dcerunky se nechaly slyšet, že by na menší povyražení na nové lodi se mnou vyrazily rády, pokud bude po cestě zmrzlina. Venku bylo hezky, pomalu končilo jaro, čtvrtá hodina odpolední a v hlavě se mi sesnoval okamžitě bláznivý plán. Ani ne za půl hodiny jsme už já, i obě moje holky, seděli v autobuse z Pardubic do Sezemic, kde mají nejen zmrzlinu, ale hlavně taky řeku Loučnou. Tedy, spíš takovej širší potůček, aby bylo jasno. Vypluli jsme a za chvíli jsem už pádloval v Labi, do kterého se Loučná vlévá před Pardubicemi. Byli jsme rychlejší než šlapadla a cestu nám dokonce zkřížil slavný parník Arnošt z Pardubic, na iniciační zážitek mých dcer tak bylo zaděláno! Poslední úsek cesty jsme už pluli proti proudu Chrudimky, kde jsme stihli poslední objednávku Na Rybárně - hranolky s kečupem! Když jsem se tak v červnu již za světla pouličních lamp vracel s dětmi s lodí na zádech a s pádly v dětských v ručičkách, zatímco jsme zpívali kdoví proč koledy, věřil jsem, že holky budou vodačky, že to už je jasný. Samy dokonce vymysleli i splutí řeky Jizery na Zrcadlovou kozu s jejich bratranci, čili že nás na palubě bylo celkem pět. Bájo!

Asi tak o měsíc později jsme už balili do našeho milovaného Slovinska k Bohinjskému jezeru a mě bylo jasné, že Thayu nemůžu nechat doma. Našla čestné místo v kufru naší oktávky a pak i před stanem na břehu jezera, po kterém s námi křižovala jako remorkér. Jinak poklidnou hladinu ledovcového jezera čeřila se mnou za úsvitu, uprostřed mlh a ještě dřív, než vstanou lidi v  kempu a postupně zaplní hladinu na paddleboardech. Tou dobou už jsme drandili i s holkama, jen jsem za člun zapřáhli menší nafukovačku a hráli si na černé pasažéry. Když nás tam viděla kroužit moje žena, rozhodla se dát mi druhou vodáckou šanci! Je to přeci jen deset let, co jsem vyklopil na každém druhém jezu na Vltavě a na každém prvním na Sázavě. Nyní uvěřila, že za ty roky pádlování jsou v mých rukou třebas nějaké ty zkušenosti a vypluli jsme všichni čtyři najednou. Sjeli jsme zprvu nejkratší slovinskou řeku Jezernici a volně přešli v nádhernou Savu Bohinjku. Děti nadšené, žena nadšená. Ale nejvíce nadšený jsem byl já. Dokázal jsem ztransformovat rodinu ve vodní živel! Když se o pár dní později nechala má drahá žena slyšet, že bychom mohli sjet Soču, zatajil se mi dech. Je jasné, že většina úseků Soči je pro nás naprosto nemyslitelná, ale dva úseky se mi povedlo najít. Jeden divočejší, který jak se později ukázalo, bych nesjel ani sám na singlu a s dobrou životní pojistkou, a pak druhý, o kterém průvodce píše, že tady už není o čem psát, že je to volej. Inu volej to byl. Dětem jsme sundali po několika kilometrech helmy, přeci jen toho odpoledne slunko peklo, až to nebylo hezké. Jen vestičky jsme je donutili si nechat. Teplota vzduchu byla hodně přes 30°C, teplota vody hodně pod 15°C. Loď se mi při kontaktu s vodou nehezky povyfoukla a já si začal vyčítat, že pumpu jsem nechal v autě. Nevadí, to přeci dojedem! Pluli jsme ještě se stejně početnými kamarády, kteří se vezli na poněkud větší lodi Gumotex Ruby. Už už se všechno tvářilo idylicky, až… stačil jeden pitomej kámen uprostřed peřejek. Špička naší přetížené lodi se do něj opřela, loď se prohnula a dostávali jsme desítky litrů každou sekundu dovnitř, čímž jsem již na dobro ztratil šanci ovládat směr, kterým poplujeme. Ani jsem se nenadál a Zuzka, moje žena, i Vendulka, naše čtyřletá dcera, zmizely ve vlnách. Majda, dcera starší, se naštěstí udržela v lodi a mě se po několika sekundách podařilo chytit Vendulku za vestu a vtáhnout do lodi. Zuzka musela plavat, tedy spíše mlít, mezi kameny dobrých sto metrů, abychom ji potlučenou mohli opět naložit. Na mojí otázku, jestli se jí to dneska i přes menší udělání líbilo, jsem dostal odpověď jednoslovnou: “Debile!”. Je jasné, že bude trvat nejméně dalších deset let, než se mnou do lodi Zuzka znovu vleze. Venda je malá, a třeba na své trauma jednou zapomene. Majda je velká, ta už si jej bude pamatovat. Pro mě je to však znamení, že si v příštích letech užiju spíše hodně singlu a že budu mít ještě hodně o čem přemýšlet. 

Dalo by se asi očekávat, že sražené sebevědomí budu nyní získávat zpět pomalu, a že si do lodi zase jen tak netroufnu. Zastávám ale názor, že by se všechna traumata měla překonávat za čerstva a tak jsem Thayu nenechal doma ani při další příležitosti. Při naší poslední cestě na Island! Naložili jsme ji na střechu historické Škody 100, která mi ji na severský ostrov přivezla trajektem, abych mohl vyplout na mém doslova vysněném místě. Uprostřed ledovcové laguny Fjallsárlón, mezi krami, přímo na dotyk s ledovcem! Jasně, nezní to asi úplně bezpečné, a že to není vůbec dobrý nápad plout mezi mnoha-metrákovými krami, které se neustále otáčí, víří dno a třou se o sebe. Jenomže dobré nápady nejsou tak fotogenické. A já si tady mezi vším ledem konečně uvědomil, že kajak bude patřit k mému životu patrně již napořád a že se letos konečně naučím toho eskymáka. A kdo ví, třeba “to” ty naše holky nakonec chytne. 

Island, 2019