Vyšehrad a National Geographic

Pubikováno v časopisu FotoVideo (8/2020; str. 14 - 19; PDF)
Články v National Geographic vyšly dva - o Vyšehradu (PDF) a o nádraží (PDF)

To se mě v rozhovorech pořád ptali, jestli mám nějaký fotografický sen. Dlouho jsem přemýšlel, jaký sen si vymyslet, abych nemusel vysvětlovat, proč nemám žádný fotografický sen. A pak jsem si vzpomněl, že ale přeci jen jeden opravdový fotografický sen opravdu mám. Jen jsem na něj zapomněl. Chtěl bych si někdy zafotit pro National Geographic! A tak jsem to ve dvou rozhovorech propálil, až mi opravdu zavolal sám pan šéfredaktor s tím, že si mě vybral pro velký článek. Nastal tak tedy čas si splnit svůj fotografický sen! 

Po nejprve mě ani nenapadlo, že by moje téma molo být jiné, než přírodovědné. Však, to je jasné, proč by si zrovna mě někdo vybral na focení, když by nešlo o přírodní vědy? Námět mě ale velmi překvapil. Vyšehrad! Do Prčic! Jak může člověk jako já, fotit Vyšehrad? Jediné, co já vím o  hlavním kostele naší historie, je to, kde se dá na hradbách v klidu vypít lahev vína s výhledem! Jenomže, příležitost orámovat svoje fotky žlutým rámečkem po druhé přijít nemusí. A tak jsem se začetl do článku Dany Emingerové, který jsem měl ilustrovat. Velmi brzy jsem pochopil, že Vyšehrad není jen magické místo s kostelem, ale že se jedná o natolik komplexní a zajímavé téma, že lepší jsem si přát nemohl. Jsem to ale nevděčník!

V nejmenší ze tří věží baziliky Sv. Petra a Pavla, přímo pod zvonem :-) Snímek (c) Honza Šimánek

Od začátku mi bylo ale jasné, že musím fotografování pojmout po svém. Nemohu a ani se nechci pokoušet napodobit dokonalý styl fotografií architektury Richarda Horáka či Ladislava Rennera, kteří mají vymazlené snímky, u kterých mi pravidelně padá brada. Bylo mi jasné, že chci nové, dosud nefotografované pohledy. A světe div se, i takové na Vyšehradě pořád existují.

Jistě, nejzákladnější kompozicí Vyšehradu se zdál být hned na první dobrou frontální pohled na samotnou dominantu Vyšehradu, Baziliku svatého Petra a Pavla. Ale jak na to? Širokoúhlé objektivy deformují příliš vysoké rovné linie, odspodu to nepůjde.  Vytipoval jsem si tak hned při první obchůzce drobný výhled u Krulišovy vily na Pavím vrchu protějšího břehu. Lup a bylo. To Vám byl tak  hezký večer! Nevím, zda je to tím, že je vila již řadu let v režimu Ministerstva vnitra, ale hlídali mě tam policisté co půl hodiny.

15. května 2020 20:15, Bazilika od Krulišovy vily, Nikon Z7, FTZ, Nikkor 300mm f/4.0E PF ED VR, 20 sec., f/10, ze stativu Manfrotto Befree GT XPRO Carbon

Jedním z prvních okamžiků mého působení na Vyšehradě byla zádušní mše za pana doktora Miloslava Stingla, jehož jsem měl tu čest osobně několikrát poznat. Pan doktor dokázal za svůj život tolik! Nejpřekládanější český spisovatel mluvil zhruba sedmnácti jazyky a byl etnografem světového významu. Na mši samotné se sešla vskutku jedinečná společnost.

22. května 2020 09:32, Nikon Z7, Nikon 20 mm f/1,8 S, HDR 0.8 sec.- 13 sec., f/10, ISO 64, ze stativu Manfrotto Befree GT XPRO Carbon

Jedno z mála míst Vyšehradu, která jsem letmo již dříve znal, byla Gorlice. Velký sál uvnitř kasemat dnes hostí originály soch z Karlova mostu, včetně patrně české nefotografovanější sochy vůbec, Svatého Vojtěcha od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa z roku 1709. Tedy, tou fotografovanou verzí je samozřejmě replika sochařů V. a K. Hořínkových z roku 1973 stojící hrdě na Karlově mostě. V Gorlici jsem fotil v tričku několik hodin a až když jsem vlezl ven, roztřásl jsem se zimou. Během focení jsem byl zkrátka v takovém rauši, že moje hlava neměla na vnímání chladu čas.

Snímek © Jiří Hubička, 26. května 2020

Výsledný snímek Svaté Anny Samotřetí od Matěje Václava Jackela z roku 1707 vznikl prolnutím dvou expozic. Ve zcela zhasnutém sále jsem nejprve sochu nasvítil bočním světlem čelovky Ledlenser MH6. Světlo v druhém snímku jsem poslal z blesku Nikon SB-5000 v manuálním režimu přímo do objektivu, aby tak vznikly ony stíny mříží na stěnách boční chodby.

26. května 2020 14:15, Gorlice, Nikon Z7, Nikon Z 35 mm f/1,8 S, 30 sec., f/2.8, ISO 400, ze stativu Manfrotto Befree GT XPRO Carbon

Fotografovat Vyšehrad a obejít se bez ptačí perspektivy? No, to byla přeci ostuda! Sehnat povolení nebylo ve skutečnosti nijak složité - stačil souhlas pana ředitele Národní kulturní památky, souhlas pana děkana kapituly a nakonec také souhlas Povodí Vltavy, aby mi Úřad civilního letectví létání obratem dovolil. Byla to pecka! Mimochodem, tenhle snímek byl pořízen 30 min před východem sluncem, což je přesně onen moment, od kterého je povoleno s drony létat. Tento čas se zhruba potkává s tzv. občanským soumrakem.

16. června 2020 04:29, DJI Mavic 2 Pro, 1/10 sec., f/2.8, ISO 100

Pakliže jsem ale potřeboval odstup, bylo třeba startovat z řeky, tedy z lodi. Zde mi nejlépe posloužila prezidentská luxusní italská loď Charlotte Garrigue mého kamaráda Štěpána Rusňáka s polstrovaným heliportem… Jsou tedy momenty, kdy má práce připomíná spíše dovolenou. I když, spí se na dovolené tři hodiny denně?

Snímek (c) Dominik Franěk

Vyšehrad, to není jenom bazilika obehnaná barokní fortifikací. Vyšehrad je velký pojem, který v sobě zahrnuje de facto celou historickou čtvrť včetně přilehlého secesního nádraží, které je řadu let opuštěné. Zdevastovanou budovu jsem navštívil raději v doprovodu přátel z nedávného urbexového kurzu. Věřte mi, tohle není místo, kde chcete být sami. Možná proto, že tu sami nikdy nebudete. Kéž by se tato kulturní památka jednou dočkala dobrých rukou!

16. června 2020 22:31, nádraží Vyšehrad, Nikon Z7, Nikon 20 mm f/1,8 S, 2.5 sec., f/2.5, ISO 400, ze stativu Manfrotto Befree GT XPRO Carbon
Chladné světlo shora je panel
LED panel Fomei v rukou Maxima Sačoka, světlo v oknech pochází z ulice.

Některá rána na Vyšehradě jsou mlhavá, romantická.  Tenhle snímek jsem pořídil z hradeb, které byly nad Vyšehradským tunelem dostaveny uměle, aby místo vypadalo ještě romantičtěji, až se bude tunel 11. prosince 1904 za přítomnosti císaře Františka Josefa I. slavnostně otevírat. Koho by tehdy napadlo, že okázalé hradby zde budou stát dodnes?

4. června 2020 04:45, Železniční most z hradeb, Nikon Z7, Nikon Z 35 mm f/1,8 S, 1/80 sec., f/5.6, ISO 64, z ruky

Na vyšehradské výpravy jsem s sebou nenosil jen fullframe Z7, ale na krku mi samozřejmě celou dobu visela má věrná Z50, zejména pro focení dokumentačních snímků. Jsou ale momenty, kdy se malé tělo na malém stativu hodí více - třeba při prostrkování fotoaparátu mezi mříže Slavína.

16. května 2020 06:31, Slavín, Nikon Z50, Nikkor Z DX 16-50mm f/3.5-6.3 VR, HDR 1/800 sec. - 1/3 sec., f/13, ISO 100, z ministativu Pixi